Krestanskemedia.sk

Dialóg – Jiří Dohnal, PÝCHA A POKORA

Jiří Dohnal (Kazateľ-misionár, pôsobí v zbore Letničnej evanjelikálnej cirkvi v Rovinji, ktorý založil.)

„Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“
Zjevení Janovo 2,17

V době kdy náš sbor v Rovinji expanzně rostl, se jeden ze sborů na Istrii potácel v problémech, které se vlekly skoro dvě desítky let. Pastoři se tam střídali jako hradní stráž v Praze na Hradčanech. Lidé po desítkách odcházeli a zase přicházeli, jiní odešli, aby založili svou „lepší církev,“ no hrůzy. Nakonec byl ustanoven pastorem bratr v mých letech, kterého jsem poměrně dobře znal.

Příběh pýchy

Myslím si, že mám dar rozpoznat obdarování a povolání lidí. Ne podle toho o co jim jde. Nemusím je vůbec znát a přesto často skrze Ducha přijmu toto slovo poznání. A když byl povolán do služby pastora sboru a podotýkám, sboru s takovou těžkou minulostí tento, jinak milý bratr, hned jsem se chytal za hlavu, za tu svou chytrou hlavu a říkal jsem si, jaký to byl přehmat a že bratři presbyteři nejspíše vybrali jeho, protože jiný „na skladě“ nebyl. Běžel čas, já se těšil růstu sboru a tento milý kolega se ve své službě plácal jako nudle v bandě. Bylo mi ho líto a asi po roce jsem mu při kafi navrhl, jestli by nenechal toho pastorování a nepřestěhoval se do Rovinje a nevedl evangelizační tým v našem sboru, což by byla služba která by mu přesně seděla. Bratr řekl, že to bude zvažovat před Pánem a dá vědět. Jak čtenář už možná vytušil, bratr zůstal ve službě pastora a jeho sbor nakonec začal růst a nyní je nejpočetnějším sborem na Istrii. Záměrně píšu „nejpočetnější“ a ne největší, protože věřím, že velikost sborů se neměří počtem členů. Ale to je už jiné téma. Skoro jsem na tento příběh zapomněl, kdyby mi to Pán téměř po třech letech nepřipomněl. Řekl mi tehdy:

„Jakmile začneš někoho podceňovat, můžeš si být jist, že si toho člověka začnu používat, abych tě zahanbil. Jakmile začneš někým pohrdat a myslet si, že si ho nemůžu s nějakých důvodů použít, buď si jist, že ses v tu chvíli stal tím, koho si používat nechci. To proto abych tě zahanbil a zachránil. “

Že ke mně mluvil skutečně Pán jsem usoudil z veršů 1Kor 1, 27–29

„Ale co je u světa bláznivé, to si vybral Bůh, aby zahanboval moudré, a co je u světa slabé, to si vybral Bůh, aby zahanboval silné; a co je u světa neurozené a méněcenné, to si vybral Bůh, vybral dokonce i to, co není, aby zrušil to, co je, aby se žádné tělo nemohlo chlubit před Bohem.“

Poučení

Jsem Bohu vděčný za tu lekci tehdy, kdy jsem se sklopenýma ušima přijal od Pána poučení o různých maskovaných formách pýchy a o podstatě pravé pokory. Pochopil jsem tehdy, že podstatou pýchy je soustředěnost na sebe – své schopnosti, kvality a obdarování. Ale taky soustředěnost na tytéž věci u druhých. Ale taky soustředěnost na nedostatky, slabosti a ohraničení u sebe i u druhých. Jako soustředěnost totiž vylučuje – tj. přehlíží Boží milost, její svrchovanost a nepředvídatelnost, koho a jak si může použít. A naopak podstatou pokory je soustředěnost na Pána, Jeho schopnosti, Jeho možnosti a kvality.

Příběh pokory

Pokora je ctnost, která bývá snad nejvíce nesprávně pochopena. Je jasné, že pokora je opakem pýchy. Ale mnohokrát to o čem si myslíme, že je pokora, může být ve skutečnosti pýchou. Stejně tak mnohé, co považujeme za pýchu, ve skutečnosti může být pokorou. Když Pavel prohlašuje, že může vše v Kristu, který ho posiluje (Fil 4, 13), vypadá to jako pýcha, ale ve skutečnosti Pavel svou jistotu postavil na Pánu a ne na sobě. A naopak když Mojžíš odpovídá Bohu „Kdo jsem já, abych šel? Vždyť nejsem vůbec výmluvný člověk,“ (Ex 3, 11) může nám Mojžíš připadat jako pokorný muž a ve skutečnosti byl velmi pyšný. Myslel si, že se zná lépe než Bůh.

Mnohdy úzkostlivost, stres, starost, strach, pocit viny, odsouzení nedostatečnosti jsou sotva rozeznatelné formy pýchy, které vychází ze soustředěnosti na sebe a zase vedou k témuž, přičemž je nemožné, abychom obdrželi plnost Boží milosti do naší situace, protože chodíme v pýše.

Proč nás asi Petr vyzývá k tomu, abychom veškerou svou úzkost hodili na Pána a zároveň, abychom se pokořili? (Fil 4, 6) Tyto dvě věci se zdají odlišné, ale ve skutečnosti je úzkostlivost pýchou, která důvěřuje svým vlastním schopnostem, vlastní moudrosti a ne Pánu. Úzkostlivost, či strach je ve své podstatě víra v to, že to, co mě ohrožuje je silnější, než to, co mě chrání. A to je lidský úsudek – soud.

Lidský soud (laodicea) je věc, se kterou se potýká většina církví. Odděluje nás to od Boha a způsobuje mezi námi rozdělení. Lidský soud přivolává z hlubin pekla ducha kriticizmu a odsuzování. Pokud kritizujeme Boží lidi, kritizujeme tím i Pána. Vyjadřujeme tím, že to, jak pracuje na druhých lidech neodpovídá našim představám, přáním a očekávání a de facto se stavíme nad Boha (Př 17, 5) Je to nebezpečný hřích, který zatáhne duši do hrozné temnoty. Věci, které na druhých nejvíc kritizujeme jsou často ty, které jsou ve skutečnosti našimi vlastními nejhoršími problémy a pokud ne, tak se jimi brzo stanou, protože kvůli této pýše odejme Bůh z našich životů svou milost (Jk 4, 6). Odsuzováním se držíme sami v poutech.

Poučení

Když se vrátím k příběhu v záhlaví tohoto článku, tak já jsem lidsky usoudil, že bratr který byl ustanoven pastorem, tehdy problematického sboru, nemá schopnosti pro tuto službu. Usoudil jsem tak já, nikoli Pán. A proč jsem tak usoudil? Spoléhal jsem na své obdarování víc než na Boží milost, která je nade vše chápání. Milost totiž není možné předvídat ani pochopit, je ji možné jen v pokoře očekávat a pokud přijde, pak se ji divit. Jednoho dne Bůh dopřeje každému člověku spravedlnost. Nikoliv však milost. Ta není pro každého. Je jen pro pokorné.